Review - Lovkyně snů - Procitnutí

Autor - Lisa McMann

Název - Lovkyně snů - PROCITNUTÍ

Díl - 1

Rok vydání - 2011

Počet stran - 215

Hodnocení - 3 a půl/5

Anotace:

Sedmnáctiletou Janie už nebaví, že se stále propadá ostatním lidem do snů, zejména pokud ten, komu se zdají, někam padá, ocitá se na veřejnosti nahý nebo sní o svých erotických tužbách. Janie se nemůže nikomu svěřit - neuvěřili by jí a mysleli by si, že je blázen. A tak žije se svou schopností jako s nechtěným prokletím, které neumí ovládat. Pak se jednou propadne do noční můry, z níž jí ztuhne krev v žilách. Poprvé není v něčí zvrácené duši jen pozorovatelem, ale i účastníkem...

Reakce po dočtení knihy: Tak sem si myslela, že je to o úplně něčem jiném...

Janie. Ach Janie... Chudák to v životě neměla vůbec lehké. Už od malička žije jen s matkou, která je na podpoře a řečeno bez obalu, chlastá jak Alík. Od malička není moc oblíbená, protože nosí staré oblečení a prostě nemá dost peněz aby pro ostatní byla dost dobrá. Jediný kdo ji dělá kamarádku je její sousedka Carrie...

Jako by to nestačilo, propadá se Janie do snů ostatních lidí. Nevím co  cítí ona, ale kdybych byla v její kůži, připadala bych se nejspíš dost mizerně. Kdybych to někomu řekla, těžko by mi uvěřil, ale nést to břemeno sama dá taky dost práce. Je hrozné, když se propadnete do snu někoho kdo se topí nebo někoho kdo si představuje svoje erotické představy o svých kamarádkách. Spánku si Janie nejspíš taky moc neužije. Noc co noc se ze spaní probouzet a přemítat, co se jí vlastně zdálo, není zrovna hodnotné spaní...

Navíc ty noční můry, které nesouží jenom svoje majitele, ale i ji... 

Strach 

Nevědomost

a další a další pocity...

Nevím proč, ale čekala jsem, že v knížce bude mnohem víc nadpřirozeného, než jak toho bylo doopravdy. Konec konců jediné co bylo v knize nadpřirozené bylo, že Janie lezla do snů ostatním. A řekněme si na rovinu, po všech těch knihách o nadpřirozenu se mi nedivte, že mi to přijde trošičku málo ;). Ale nevím proč, ale vůbec mi to nakonec nijak nevadilo.

Janie se sblíží s jedním klukem jak říká její máma "hipíkem". Je jediní komu kdy řekla, že se lidem vkrádá do snů. Cabel, tak se ten kluk jmenuje, přijal její "nadání" celkem dost dobře (teda na můj vkus). 

Moc se mi líbí zápletka, která probíhá mezi Janie a Cabel. Ona si myslí, že jí považuje za blázna, protože nedorazil na JEDNU, opakuji jednu, schůzku. Proč? To Vám prozrazovat nebudu, nechte se překvapit. Ale abych neodbočila. Hrozně se mi líbí, jak si Cabel o Janie stará a  je do ní zamilovaný. Myslím si, že Janie k němu cítí něco hodně podobného, ale nemůže se v sobě moc vyznat.

Celkový děj knížky se mi moc líbil. Myslím, že nápad se sny je moc dobrý. Autorka si s tvorbou snů velice hezky pohrála. Jen by podle mého názoru, bylo možná hezké, kdyby autorka nějakým způsobem trošičku sny odlišila, ale vím, že by to nebylo lehké.

Bohužel jsem se při čtení občas neubránila pocitu, že kniha nemá žádný směr, nikam nesměřuje. Dlouho nebylo vůbec jasné, kam tím autorka míří a co tím chce čtenářovy naznačit. Na mě to působilo mírně negativně, protože mě to trošičku znérvozňovalo. Sama nevím proč...

Styl, jakým byla knížka napsaná, byl velice jednoduchý. Knížka se dobře a rychle četla, díky tomu, že kapitoly jsou psány v časových intervalech. Přišlo mi to trošičku jako zápis v deníku. V některých částech mi knížka přišla jako průvodce pro nevidomé... Abyste mě pochopili, v knížce se v některých pasážích objevuje hodně popisování celého děje, jako ve slohovém postupu. Určitě si říkáte, že popis je v knížce potřebný, ale až si knihu přečtete pochopíte co tím myslím. Těžko se to vysvětluje.

Celkově je knížka velice lehké, pěkné, oddechové čtení na jeden večer. Čte se prostě jedním dechem.